Nesmínme 2. kapitola

15. června 2013 v 0:13 | Sakura |  Povídky
Admin: Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, však jsem nemohla vymyslet, jak by to mělo pokračovat. Mám dojem, že tohle je jedna z těch "suchých" kapitol. Takže se popřípadě omlouvám.
Sakra, zaspal jsem. Budík mi zvonil v šest. Za půl hodiny jsem měl být v práci. Zapomněl jsem si ho nařídit, abych vstával dřív. Začnu znovu zmatkovat. Nasoukám se do jiného obleku, než jsem měl včera. Vlasy jsem si učesal a stáhl do volného culíku. Z bytu jsem vyběhl celkem rychle.
Na ulici byla zácpa. Naštěstí budova tak daleko nebyla. Doběhl jsem tam včas. Simon stál před budovou a usmíval se.
"Dobré ráno," popřál mi. Usmíval jsem se.
"I Vám," opověděl jsem zdvořile. Otevřel mi dveře budovy, a naznačil, abych prošel první. Protáhl jsem se kolem něj. Krásně voně. Měl jsem dojem, že lépe než předešlý den. Uvnitř nikdo nebyl. Položil mi ruku na záda a vedl mě k výtahu. Na těle mi vyrašila husí kůže. Podíval jsem se na něj. Když si všiml mého pohledu, ruku stáhl a přivolal výtah. Raději jsem se podíval na špičky svých bot. V absolutním tichu se ozvalo cinknutí výtahu. Vzhlédl jsem, zatímco Simon nastoupil a přidržel mi výtah.
Výtah nás oba odvezl až nahoru do jeho kanceláře a teď vlastně i mou, ale jenom z části. Když jsem vešel, všiml jsem si, že na stole, kde mám být já, se objevil počítač. Byl bílý, za což jsem byl vděčný.
"No, podle mě je lepší počítač, než to psát ručně," odpověděl mi na můj pohled Simon.
"To určitě," přikývnu a usměju se. Uslyšel jsem, jak o patro níž ozývají hlasy. Polekal jsem se.
"Neboj se, to jenom jdou ostatní pracovníci," řekl a já jen přikývl. Ukázal, ať si sednu. Všiml jsem si, že i židle je nová, ale černá. Byla měkká a Simon mi zapnul počítač. Chvíli trvalo, než se počítač naběhl.
"Nemám pro Vás připravit kávu, nebo čaj?" zeptal jsem se nervózně.
"Ne, já kávu nepiju, ale jestli chceš ty, pak ti ukážu, kde se dá udělat," řekl a položil ruku na opěradlo židle. Po chvíli na monitoru se ukázala ikonka společnosti.
"Můžeš si tu tapetu klidně změnit," nabídl mi a myší klikl na nějakou ikonku. Otevřelo se okno s přednastaveným diářem, který počínal dnešním dnem.
"Budeš mi tam zapisovat schůzky, které si kdo objedná," řekl a ukázal na pevnou linku na stole. Přikývl jsem akorát.
"Tady máš služební mobil, na který ti budu volat nejen já, ale i klienti, tak ti radím založit si ještě normální diář, aby sis to pamatoval," Usmál jsem se na něj a přikývl.
"Dobře," řeknu a usměju se na něj. Přemýšlím, jestli bude volat, i když to nebude pracovní.
"Měj ho u sebe ve dne v noci, abych se mohl dovolat," řekl a pohladil mě po rameni. Zachvěl jsem se.
"Nebojte se," řeknu tiše a dívám se na něj.
"Tak a teď zapijeme tvůj nástup do práce a na tykání, co ty na to?" nadšeně jsem přikývl. Přešel ke svému stolu a vytáhl láhev bílého vína.
"Doufám, že piješ bílé víno," zadíval jsem se na něj.
"No… Vlastně i jo, jen jsem ho delší dobu neměl, tak doufám, že bude dobré," řekl jsem.
"Je to nelepší Italské víno, které znám," odpověděl. Na tváři jsem měl úsměv. Přešel jsem k němu, zrovna když naléval víno do skleniček. Vzal jsem s od něj jednu skleničku.
"Děkuji Vám," zamračil se na mě a já si jenom povzdychl.
"Jsem Simon, odedneška si tykáme," řekl a usmál se. Natáhl ke mně ruku. Stiskl jsem ji na souhlas.
"Potom tě tu provedu," řekl a ťukl do mé skleničky svou. Napil jsem se vína.
"Je výtečné," poznamenal jsem a on akorát přikývl.
"Tak pojď," odložil nedopitou skleničku na stůl. Znovu mi položil ruku na záda, ale o něco níž, na bedra. Už jsem ho nechal, nevadilo mi to. Přivolal nám výtah a společně se mnou do něj vstoupil. Ruku zase stáhl a výtah sjel o patro níž, všiml jsem si, že jsou nějak divně napsaná. Od prvního patra jdu čísla po dvou. Simon si toho okamžitě všiml.
"Máme tu dílny, které jsou po dvou patrech, aby se tam vešly stroje," pokrčil rameny.
"Vysoké stroje a kovové?" dívám se na něj. Nechápu, jak se tam dostaly.
"Ano, ale nejsou moc těžké a máme zpevněné podlahy. Myslím, že asi nebudeš moc chtít vidět tyhle nudné části," usmál se. Já jenom pokrčil rameny. Výtah se mezitím rozjel a my vystoupili v dalším patře. Byly tam schody. Tohle patro bylo rozdělené na dvě patra.
"Tady jsou kanceláře," Ukázal na ob podlaží.
"Páni," vydechl jsem. Pak mě vedl zpátky k výtahu.
Během dopoledne mě seznámil s každým člověkem v téhle budově. Nezapamatoval jsem si jich moc, ale recepční na něj dělala oči, tu jsem si zapamatoval dokonale. Nevěděl jsem, proč se mi to nelíbilo, ale nelíbilo se mi to. Mračil jsem se celou dobu, co mu tam něco vykládala. Snažil jsem se být klidný.
Poté, co mi ukázal celou budovu, jsme jeli zpátky d kanceláře. Když jsme vstupovali dovnitř, jeho ruka se znovu octla na mých zádech. Snažil jsem se nedat najevo, jak se mi to zamlouvá. Doprovodil mě ke stolu.
"Myslím, že dneska to zvládnu ještě bez tebe," řekl mi. Povzdychl jsem si.
"Myslím, že se to chci naučit, než to bude horší," Pohled mi sklouznul k jeho očím. Usmál jsem se. Tiše se zasmál.
"Budu se teda snažit, ať to pro tebe bude co nejjednodušší," řekl a usmál se znovu.
"Ale dneska už klidně běž, ale nezapomeň si pořídit ten diář," řekl mi a usmál se.
"Děkuji, Simone," řekl jsem tiše. Rozloučil jsem se s ním a sjel dolů do přízemí. Narazil jsem při odchodu z budovy málem do recepční. Byla to ta, která na něj dělala oči. Musel jsem uznat, že byla krásná. Hnědé vlasy měla ve volném culíku. Na sobě měla modrý kostýmek. Nedivil bych se, jestli by se i ona líbila jemu.
"Hele ty, co mu děláš sekretářku, já ho chci, takže mi budeš papouškovat rozhovory, které on má s jakoukoliv ženskou," zavrčela mi do obličeje. Zamračil jsem se.
"Proč si to neohlídáš sama," pokrčil jsem rameny a odešel z budovy. Moc nadšená z toho asi nebyla.
Po cestě jsem zašel do jednoho obchodu s oblečením a nakoupil si ponožky, abych neměl to, co včera. Když jsem došel domů, maminka mi zavolala. Bydlela v Nashvillu. Vídal jsem ji jenom o Vánocích a prázdninách. Chtěla vědět, jak jsem se měl. Tak jsem jí sdělil, že jsem získal práci. Byla z toho nadšená. Ale nevěděla, jak nadšený jsem byl já. Pak mi popřála hodně štěstí v nové práci a pak ukončila hovor. To bylo normální. Pár slov a konec. Byl jsem spokojený. Najednou mi zazvonil pracovní telefon. Asi Simonovi nedošlo, že má i můj normální. Nebyl to Simon, ale recepční. Vyslechl jsem si to samé, jako předtím. Tak jsem jí to položil. Nechtěl jsem jí papouškovat nic z jeho rozhovorů. Nic jí do toho nebylo.
K večeru jsem byl už dost unavený, že jsem nechtěl dělat vůbec nic. Akorát jsem se najedl a ulehl do postele. V ruce jsem držel pracovní mobil. Doufal jsem, že Simon ještě zavolá. Jenže mobil nezvonil a nezvonil, tak jsem to vzdal a položil ho na noční stolek a zhasl lampičku.
Usínal jsem, když najednou zazvonil můj osobní mobil. Vrhl jsem se po něm a zvedl hovor. Byl to Simon. Ptal se, jestli se mi v práci líbí. Odpověděl jsem, že moc a že se těším na další den. Potichu se zasmál. Povídali jsme si o práci, až mi nakonec popřál dobrou noc. Vůbec jsem nechtěl jít spát, tak jsem mu ji popřál taky a ulehl zpátky s úsměvem na rtech. Bylo to zvláštní, jak se choval. Nevěděl jsem, zda je to normální, nebo ne. Ale líbilo se mi, že se o mě zajímal. Jenom mi připadalo, že nějak moc na mého šéfa. Přál jsem si, aby se mi o něm zdálo. Nakonec se mi podařilo zavít oči a usnout hlubokým spánkem
 

Nesmíme- 1. Kapitola

16. května 2013 v 22:12 | Sakura |  Povídky
Autorka: Je to moje několikátá povídka, ovšem první na tomto blogu. Schtěla bych upozornit, že je to spíše pro něžné pohlaví, jelikož mužskému by se to líbit nemuselo. Je to o dvou mužích. Starší Simon je ředitelem firmy na výrobu automobilových součástek. Schání si novou sekretářku. Dostane se mu do ruky životopis mladého Shoua. Chtěl to zkusit jinak. Pzval si ho tedy k sobě na pohovor ale ani jeden neměl ponětí, jak mov jim to změní život.

1.Kapitola
Hrozilo mi zhroucení. Totální zhroucení. Připravoval jsem se na velmi důležitý pohovor. Mělo se při něm rozhodnout o mé budoucnosti. Už den před tím jsem se připravoval. Snědl jsem i několik tabulek čokolády. Ta mi vždycky pomáhala při nervozitě. I jako malému klukovi mi moje maminka dávala čokoládu před vystoupením ve školním divadle. Teď jsem byl už dospělý a staral se o sebe sám. Když jsem se postavil před zrcadlo v koupelně, zděsil jsem se tmavých kruhů pod očima. V takovém případě jsem měl vždy po ruce velmi světlý make-up. Moje pleť byla také velmi světlá, takže se to snadno zamaskovalo. Své po lopatky dlouhé světlé vlasy, které byly vždy poslušně zvlněné, mi trčely do všech stran. V záchvatu paniky jsem si je musel vyžehlit a přelakovat. Když šlo usoudit, že jsem už vypadal jako člověk, začal jsem zmatkovat kvůli ponožkám. Útrpné zjištění, že ostatní ponožky mají díru, rozhodl jsem si vzít dvě rozdílné s tím, že si po cestě koupím nové. Můj pohled na hodiny však rozhodl, že to nestihnu. Rychle jsem se nasoukal do obleku a košile. Jediné štěstí, že kravatu mám na zapínání. V černém obleku a bílé bavlněné košili s modrou kravatou a v černých lakovaných botách jsem se rozeběhl k taxíku, který tam měl čekat. Měl jsem štěstí, že tam k mému štěstí byl. Rychle jsem vyblekotal adresu firmy, ve které vyráběli součástky pro auta. Měl jsem tam dělat něco jako sekretářku. Řidič mě do dvou minut dovezl k místu mého možná budoucího pracovního místa. Vyplašeně jsem došel k recepci. Měl jsem štěstí, přišel jsem v čas. Recepční mě poslala do stého patra. Budova nepatřila mezi nejvyšší v New Yorku, ale já výšky neměl nikdy rád. Bylo to nejvyšší místo v téhle budově. Výtah mě vyvezl do posledního patra, kde je jenom velká kancelář. Nesměle mé kroky vystoupily z výtahu.
"Dobré ráno," zvedl jsem hlavu a pozdravil osobu přede mnou. Zalapal jsem po dechu. Osoba, nevěděl jsem, jak se jmenovala, ke mně natahovala ruku.
"Dobré ráno. Jsem Simon Holden," představil se mi. Já na něj jen oněměle civěl. Byl vysoký. Jeho hnědé vlasy byly rozcuchané, nikoliv uhlazené jako u jiných. Byly kratší a zvlněné. Měl ostré rysy. Jeho popelavé oči se upínaly do mých světlých. Na sobě měl šedý oblek a šedou kravatu.
"Ztratil jste řeč?" usmál se. Na tvářích měl ďolíčky. Zachvěl jsem se. Uchopil jsem jeho ruku a opatrně ji stiskl.
"Jsem Shou Kauros," stisk měl pevný, ale přitom něžný. Jeho ruka byla hřejivá, jak jsem už dlouho nepoznal. Pomalu mou ruku pustil. Ukázal k velkému mahagonovému stolu, za kterým bylo velké křeslo. Před stolem byly židle, které byli potažené kůži stejné barvy, jako křeslo. Usmál jsem se.
"Takže tedy začneme," jeho hlas ve mně vyvolával cosi nepoznaného. Věděl jsem sice, že mám slabost i pro muže, ale nikdy to nebylo tak úžasné. Jeho úsměv mě dostával do kolen. Z šuplíku si vytáhl několik papírů. Začal je pročítat. Všiml jsem si, že má na levé ruce prstýnek. Mé počáteční nadšení opadlo s tímto zjištěním.
"Byl jste přizván k pohovoru, protože máte všechny proporce potřebné pro tuto práci," začal. Pročítal si můj životopis.
"Tak mi povězte, čím jste jiný, než ostatní uchazeči o místo," lokty se opřel o stůl. Všiml si, jak jsem najednou změnil výraz ve tváři, přesto však se v mém klíně dal pocítit velmi slabý záchvěv. Nebylo mi to nikterak proti srsti, pokud by nebyl ženatý.
"Dokážu vydat za dva," pronesl jsem. Ušklíbl se.
"To je tady nutností," řekl. Nevěděl jsem ještě, co nabídnout.
"Poslední sekretářka byla ošklivá a tlustá. Byla tu, protože jste nějakou potřeboval. Odešla před týdnem," díval se na mě trochu se zájmem.
"Jak to víte?" zeptal se. Vypadalo to, že jsem ho zaujal.
"Sedadlo na její židli je hodně rozplácnuté a zůstalo tam zakryté zrcátko. A pohovory jste vyhlásil minulý týden," dodal jsem jakoby nic. Všiml jsme si toho stolu už když jsem sem přišel, bylo to vlastně jenom o postřehu.
"Aha," usmál se a ze šuplíku vytáhl něco. Uslyšel jsem zvuk skartovacího přístroje a pak mi podal nějaký papír. Jednalo se o smlouvu s jeho společností.
"Přijímám Vás," pronesl a podal mi papír a propisku. Rychle jsem si smlouvu přečetl, sice ne moc pozorně, ale práci jsem potřeboval a tak s nadšením jsem smlouvu podepsal.
"Děkuji Vám mockrát," vyšlo z mých úst, když mě odváděl k výtahu. Kousek od něj byl psací stůl, kartotéka, velká tiskárna a prosezená židle. Nervózně jsem se na židli podíval. Nevypadala už moc pohodlně.
"Nechám Vám tu židli vyměnit," můj nový šéf mě překvapoval. Přikývl jsem akorát. Nezmohl jsem se téměř ani na slovo.
"Děkuji Vám, mockrát," řekl jsem. Zavrtěl pobaveně hlavou
"Jsem Simon, když už spolu máme být v jedné místnosti," podal mi ruku. Nabízel mi tykání. Rozpačitě jsem jeho ruku přijal. Jeho ruka byla opět tak úžasně hřejivá.
"Shou," usmál jsem se a potřásli jsme si rukou. Hleděl mi do očí
"Zítra si připijeme na Tvou novou práci a na naše tykání" zářivě se usmál. Ten úsměv mě dostával do kolen
"A o pití si nedělej starosti," přivolal mi výtah. Nejistě jsem se zachvěl. Natáhl ruku za mými zády. Tak blízko. Podíval se na mě.
"Dobře, nashledanou," rychle jsem si vlezl do výtahu a nechal se odvést dolů. Pozdravil jsem recepční a odešel spěšně pryč. Bušilo mi srdce. Před budovou jsem vytáhl mobil a pozval svoji nejlepší kamarádku Clarisu na oběd.
Před polednem jsme se sešli v jedné dražší restauraci.
"Sluší ti to, jako vždy," složil jsem jí kompliment. Ani se nečervenala, jako jiné dívky, které mě neznaly. Clarisa mě znala už od základní školy. Měla po pas vlnící se hnědé vlasy. Její oči byly úžasně veliké a modré. Ve škole měla rovnátka a velké brýle. Nyní však měla čočky a rovné zuby.
"Tobě taky, ty pane sekretářko," zasmála se a posadila se na židli naproti mně. Pousmál jsem se nervózně. Ta představa, že budu v jedné místnosti s někým, jako je on mě přiváděla do rozpaků.
"Dej si co chceš, já platím," její pohled na mně snažil vypátrat, co se děje. Očividně zapomněla, že jsem měl jít dneska na pohovor kvůli své nové práci.
"Chtěl bych ti říct, že…," natahoval jsem tu chvíli, protože práci jsem nemohl najít jak dlouho. Vlastně mě nikam nevzali, protože jsem vypadal víc jak žena, než jak muž, který by zvládl těžkou práci. Upřímně, i já pochyboval, že bych to zvládl. Ale práce jako byla tahle mi sedla.
"Že?" koukala se na mě plna očekávání, co ze mě vypadne. Opravdu na to zapomněla, nebo to hrála
"Že mám práci v té velké společnosti," řeknu s nadšeným výrazem. Její oči se rozšířily radostí,
"Gratuluji ti, snad se ti tam bude líbit," usmála se a dívala se na mě povzbudivě. Pohladila mě po ruce. Objednala si pečeného lososa s vařenými bramborami. Já si dal to samé. Bylo to výborné.
Seděli jsme tam a povídali si hodně dlouho, dokud nás číšníci slušně nepožádali o zaplacení, jelikož náš stůl byl již rezervován pro další hosty. Vše jsem ochotně zaplatil a úsměvem na tváři jsem s modrookou kráskou opustil restauraci. Naše kroky mířily k Central Parku. usadili jsme se na lavičku. Ona nadšeně vyprávěla o svém novém příteli. Já jí jako vždy ochotně naslouchal. Vypadalo to, že je šťastná. Jen já moc šťastný nebyl.
"Copak se děje?" podívala se na mě, když to viděla. Nechtěl jsem jí to říct, ale věděl jsem, že ať chci, nebo ne, dostane to ze mě.
"Zažil jsem dneska zamilování se na první pohled," přiznám v rozpacích. Usmála se a pohladila mě po rameni.
"Ten tvůj šéf?" pochopila okamžitě. Můj pohled vypovídal za vše. Objala mě.
"Třeba se do tebe zamiluje i on," usmála se povzbudivě a hladila mě po zádech. Bezmocně jsem zavrtěl hlavou.
"Je ženatý," zašeptám nešťastně. Mám slzy v očích. Poodtáhla se ode mě a otřela mi je.
"Nevzdávej se, to přece nikdy nebyla překážka, vzpomínáš?" usmála se. Přikývl jsem. Myslela můj milenecký vztah s jedním chlápkem.
"Jenže jemu šlo pouze o to si užít, nic víc. Víš, že já jsme citlivý. Nevím, zda bych zvládl něco takového znovu," zašeptal jsem. Hladila mě něžně po zádech a usmívala se.
"Uvidíš, třeba se kvůli tobě vzdá všeho," usmívala se vždycky. Také mě dokázala podržet nad vodou nejlépe. Hladila mě ve vlasech. Akorát jsem zavrtěl hlavou
"To ještě nikdy nikdo neudělal a už vůbec ne kvůli mně," odporoval jsem ji. Nechtěl jsem mít falešné naděje. Hlavně ne v milostném životě.
"Budu muset jít, zítra nastupuju, tak se musím připravit," usměju se a hladím ji po zádech.
"Dobře," usmála se. Pustila mě a zvedla se. Já se zvedl z ní a objal ji znovu.
"Mám tě ráda a držím ti palce," zašeptala a objímala mě.
"Já tebe taky a děkuju," usmál jsem se a přivinul si ji k sobě.
"Děkuju ti," špitl jsem a šel domů. Bydlela kousek od Central parku. Já šel déle a přemýšlel o dnešku.
"Když jsem došel domů, zavolal jsem Clarise, abych zkontroloval, zda dorazila v pořádku. Naštěstí dorazila. Byl jsem spokojený… Tedy téměř spokojený. Někdo mi tam scházel. V práci jsem měl být až v šest ráno, ale do postele se mi ještě nechtělo. Připravil jsem si oblek na další den a vypral si jedny ponožky s tím, že si další den konečně koupím nové. V saténovém pyžamu jsem ulehl do postele, jenže jsem nemohl usnout. Stále se mé myšlenky stáčely k Simonovi. Tak urputně jsem ještě nikdy na nikoho nemyslel. Jenže on… on byl úplně jiný, než všichni ostatní. Měl charisma. Vypadal k světu, ale stále byl ženatý. Ta myšlenka mi v hlavě blikala víc, než obvykle. Byl jsem z toho zoufalý. Najednou mi zazvonil mobil. Vystřelil jsem k němu a vzal ho. Byl to Simon. Jakmile jsem uslyšel jeho hlas, dech se mi začal zadrhávat a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Jen mi řekl, abych přišel o půl hodiny dřív, aby mě zaučil, než začne pracovní doba, aby na mě klid. Akorát jsem mu to odkýval. Pak mi popřál dobrou noc a rozloučil se tak. Hodil jsem mobil na postel. Tohle mi moc nepomohlo, spíše naopak. Chtěl jsem, aby byl u mě a já ho mohl objímat a líbat. Padl jsem obličejem zpátky na postel a zakňučel. Bylo to hrozné. Dostavil se ten známý děsný pocit v určitých partiích mého těla. Převalil jsem se na záda a rukou si zajel pod kalhoty. Dlaň mi lehce přejížděla po penisu. Přivřel jsem oči a v myšlenkách měl jenom jeho. Představy, jak bychom se spolu milovali, pomáhaly k tomu, abych zanedlouho vyvrcholil. Měl jsem od spermatu pyžamu, tudíž jsem se musel převléct. Naštěstí povlečení bylo čisté. Znovu jsem ulehl do postele. Připadal jsem si v té velké posteli najednou opuštěný. Přitáhl jsem si z druhé poloviny polštář a přitulil se k němu. V mých myšlenkách mi nahrazoval Simona. Nechtěl jsem již dál usínat sám, ale věděl jsem, že budu muset. Vehnalo mi to slzy do očí. Představoval jsem si jeho rodinu. Musel být určitě velmi šťastný. Vlastně jsem ho ani neznal. Přísahal jsem si, že se s ním sblížím více, jenom pro ten pocit, že ho znám. Už nikdy víc jsem nechtěl být zamilován do někoho, koho jsem sotva znal. Najednou to na mě přicházelo znovu. Jenže já už nechtěl, ne bez něj. Zvedl jsem se z postele a šel si ohřát mléko. Dal jsem si do něj med a vypil to. To mi odmalička pomáhalo, abych usnul rychle. Potřeboval jsem se vyspat. Pomalu se mé kroky zase odebraly směrem do ložnice. Cítil jsem, že se mi bude usínat lépe teď, když jsem uspokojený ve všech ohledech. Plácnul jsem sebou do postele a něžně se přitulil k polštáři. Bylo to příjemné. Dal jsem si jednu nohu přes něj a ruku taktéž. Přitisknul jsem si ho k sobě. Polštář se mi zmuchlal v náručí. Snažil jsem se vzpomenout si na nějakou ukolébavku, kterou mi zpívala maminka před spaním. Byl jsem unavený, ale spánek nepřicházel. Začal jsem si broukat jednu ukolébavku. Věděl jsem, že její slova mě zaručeně uspí. Konečně přišel můj vytoužený spánek a já mohl usnout.

Vyrob si sám- obrázek saruky (stromu)

9. května 2013 v 16:06 | Sakura |  Vytvoř si sám- nápady a postupy
Potřeby:
1 lahvička červené barvy
1 plechovka Balakrylu
1 hnědá tempera
Kalíšek/y na rozmíchání barev
Petflašky různých velikostí
Papíry

Postup:
Podle mě je tento postup celkem jednoduchý. Vlastně si smícháte červenou barvu, stačí v malé lahvičce. K tomu přidáte Balakryl bílé barvy a smícháte. Můžete si připravit několik odsínů a pak to kombinovat s různými velikosti květů. Na připravený bílý papír temperou jedříve nakres1 hnědá temperalíte větev, větve, čí strom. Záleží, jak velké to chcete mít. Poté dno lahve namočíte v růžové barvě a po každém květu namočíte v barvě znovu. Když budete fdělat několik odstínů, vždycky nechte zaschnout jednu barvu a teprve pak začněte s další. Dá se takto ozdobit téměř cokoliv, jenom zeď bych neradila, mohlo by to po ní stéct.
 


Sakura-ni založen

7. května 2013 v 17:43 | Sakura |  Ostatní
Zdravím, toto je nově vytvořený blog. Je pojmenován po japonské třešni Sakuře a také po jedné postavě z Naruta, jenž jsem si oblíbila. Zde bude v podstatě všechno, co byste si mohli přát. Od toho tu bude odkaz, kam psát svoje nápady, čím bych tento blog mohla vylepšit. Budou zde v budousnu i postupy na výrobu praktických věcí, které se Vám můžou hodit, nebo Vám zpříjemní bydlení.
Něco o mě:
Jmenuji se Kristýna. Na podzim mi bude 17. Bydlím na západě Čech. Mám v oblibě psaní různých povídek. Občas napíšu nějaký imagine (předpokládám, že víte, co to je ^_^), většinou svým přátelům, ale ráda bych své působbení rozšířila i sem. Jednu jsem už zveřejnila na jiném blogu. Nevím, jestli ho někdo zná, ale momentálně tam nikdo z admins nechodí. Nicméně tam jsem jako Christeen.Nechci své plány prozradit hned na začátku. Tak se budu snažit být dobrá adminka a semtam něco přidat.Tak dvakrát do týdne. Popřípadě, jak budu moct. Přeji krásný den. Vaše adminka Sakura.

Kam dál