Nesmínme 2. kapitola

15. června 2013 v 0:13 | Sakura |  Povídky
Admin: Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, však jsem nemohla vymyslet, jak by to mělo pokračovat. Mám dojem, že tohle je jedna z těch "suchých" kapitol. Takže se popřípadě omlouvám.
Sakra, zaspal jsem. Budík mi zvonil v šest. Za půl hodiny jsem měl být v práci. Zapomněl jsem si ho nařídit, abych vstával dřív. Začnu znovu zmatkovat. Nasoukám se do jiného obleku, než jsem měl včera. Vlasy jsem si učesal a stáhl do volného culíku. Z bytu jsem vyběhl celkem rychle.
Na ulici byla zácpa. Naštěstí budova tak daleko nebyla. Doběhl jsem tam včas. Simon stál před budovou a usmíval se.
"Dobré ráno," popřál mi. Usmíval jsem se.
"I Vám," opověděl jsem zdvořile. Otevřel mi dveře budovy, a naznačil, abych prošel první. Protáhl jsem se kolem něj. Krásně voně. Měl jsem dojem, že lépe než předešlý den. Uvnitř nikdo nebyl. Položil mi ruku na záda a vedl mě k výtahu. Na těle mi vyrašila husí kůže. Podíval jsem se na něj. Když si všiml mého pohledu, ruku stáhl a přivolal výtah. Raději jsem se podíval na špičky svých bot. V absolutním tichu se ozvalo cinknutí výtahu. Vzhlédl jsem, zatímco Simon nastoupil a přidržel mi výtah.
Výtah nás oba odvezl až nahoru do jeho kanceláře a teď vlastně i mou, ale jenom z části. Když jsem vešel, všiml jsem si, že na stole, kde mám být já, se objevil počítač. Byl bílý, za což jsem byl vděčný.
"No, podle mě je lepší počítač, než to psát ručně," odpověděl mi na můj pohled Simon.
"To určitě," přikývnu a usměju se. Uslyšel jsem, jak o patro níž ozývají hlasy. Polekal jsem se.
"Neboj se, to jenom jdou ostatní pracovníci," řekl a já jen přikývl. Ukázal, ať si sednu. Všiml jsem si, že i židle je nová, ale černá. Byla měkká a Simon mi zapnul počítač. Chvíli trvalo, než se počítač naběhl.
"Nemám pro Vás připravit kávu, nebo čaj?" zeptal jsem se nervózně.
"Ne, já kávu nepiju, ale jestli chceš ty, pak ti ukážu, kde se dá udělat," řekl a položil ruku na opěradlo židle. Po chvíli na monitoru se ukázala ikonka společnosti.
"Můžeš si tu tapetu klidně změnit," nabídl mi a myší klikl na nějakou ikonku. Otevřelo se okno s přednastaveným diářem, který počínal dnešním dnem.
"Budeš mi tam zapisovat schůzky, které si kdo objedná," řekl a ukázal na pevnou linku na stole. Přikývl jsem akorát.
"Tady máš služební mobil, na který ti budu volat nejen já, ale i klienti, tak ti radím založit si ještě normální diář, aby sis to pamatoval," Usmál jsem se na něj a přikývl.
"Dobře," řeknu a usměju se na něj. Přemýšlím, jestli bude volat, i když to nebude pracovní.
"Měj ho u sebe ve dne v noci, abych se mohl dovolat," řekl a pohladil mě po rameni. Zachvěl jsem se.
"Nebojte se," řeknu tiše a dívám se na něj.
"Tak a teď zapijeme tvůj nástup do práce a na tykání, co ty na to?" nadšeně jsem přikývl. Přešel ke svému stolu a vytáhl láhev bílého vína.
"Doufám, že piješ bílé víno," zadíval jsem se na něj.
"No… Vlastně i jo, jen jsem ho delší dobu neměl, tak doufám, že bude dobré," řekl jsem.
"Je to nelepší Italské víno, které znám," odpověděl. Na tváři jsem měl úsměv. Přešel jsem k němu, zrovna když naléval víno do skleniček. Vzal jsem s od něj jednu skleničku.
"Děkuji Vám," zamračil se na mě a já si jenom povzdychl.
"Jsem Simon, odedneška si tykáme," řekl a usmál se. Natáhl ke mně ruku. Stiskl jsem ji na souhlas.
"Potom tě tu provedu," řekl a ťukl do mé skleničky svou. Napil jsem se vína.
"Je výtečné," poznamenal jsem a on akorát přikývl.
"Tak pojď," odložil nedopitou skleničku na stůl. Znovu mi položil ruku na záda, ale o něco níž, na bedra. Už jsem ho nechal, nevadilo mi to. Přivolal nám výtah a společně se mnou do něj vstoupil. Ruku zase stáhl a výtah sjel o patro níž, všiml jsem si, že jsou nějak divně napsaná. Od prvního patra jdu čísla po dvou. Simon si toho okamžitě všiml.
"Máme tu dílny, které jsou po dvou patrech, aby se tam vešly stroje," pokrčil rameny.
"Vysoké stroje a kovové?" dívám se na něj. Nechápu, jak se tam dostaly.
"Ano, ale nejsou moc těžké a máme zpevněné podlahy. Myslím, že asi nebudeš moc chtít vidět tyhle nudné části," usmál se. Já jenom pokrčil rameny. Výtah se mezitím rozjel a my vystoupili v dalším patře. Byly tam schody. Tohle patro bylo rozdělené na dvě patra.
"Tady jsou kanceláře," Ukázal na ob podlaží.
"Páni," vydechl jsem. Pak mě vedl zpátky k výtahu.
Během dopoledne mě seznámil s každým člověkem v téhle budově. Nezapamatoval jsem si jich moc, ale recepční na něj dělala oči, tu jsem si zapamatoval dokonale. Nevěděl jsem, proč se mi to nelíbilo, ale nelíbilo se mi to. Mračil jsem se celou dobu, co mu tam něco vykládala. Snažil jsem se být klidný.
Poté, co mi ukázal celou budovu, jsme jeli zpátky d kanceláře. Když jsme vstupovali dovnitř, jeho ruka se znovu octla na mých zádech. Snažil jsem se nedat najevo, jak se mi to zamlouvá. Doprovodil mě ke stolu.
"Myslím, že dneska to zvládnu ještě bez tebe," řekl mi. Povzdychl jsem si.
"Myslím, že se to chci naučit, než to bude horší," Pohled mi sklouznul k jeho očím. Usmál jsem se. Tiše se zasmál.
"Budu se teda snažit, ať to pro tebe bude co nejjednodušší," řekl a usmál se znovu.
"Ale dneska už klidně běž, ale nezapomeň si pořídit ten diář," řekl mi a usmál se.
"Děkuji, Simone," řekl jsem tiše. Rozloučil jsem se s ním a sjel dolů do přízemí. Narazil jsem při odchodu z budovy málem do recepční. Byla to ta, která na něj dělala oči. Musel jsem uznat, že byla krásná. Hnědé vlasy měla ve volném culíku. Na sobě měla modrý kostýmek. Nedivil bych se, jestli by se i ona líbila jemu.
"Hele ty, co mu děláš sekretářku, já ho chci, takže mi budeš papouškovat rozhovory, které on má s jakoukoliv ženskou," zavrčela mi do obličeje. Zamračil jsem se.
"Proč si to neohlídáš sama," pokrčil jsem rameny a odešel z budovy. Moc nadšená z toho asi nebyla.
Po cestě jsem zašel do jednoho obchodu s oblečením a nakoupil si ponožky, abych neměl to, co včera. Když jsem došel domů, maminka mi zavolala. Bydlela v Nashvillu. Vídal jsem ji jenom o Vánocích a prázdninách. Chtěla vědět, jak jsem se měl. Tak jsem jí sdělil, že jsem získal práci. Byla z toho nadšená. Ale nevěděla, jak nadšený jsem byl já. Pak mi popřála hodně štěstí v nové práci a pak ukončila hovor. To bylo normální. Pár slov a konec. Byl jsem spokojený. Najednou mi zazvonil pracovní telefon. Asi Simonovi nedošlo, že má i můj normální. Nebyl to Simon, ale recepční. Vyslechl jsem si to samé, jako předtím. Tak jsem jí to položil. Nechtěl jsem jí papouškovat nic z jeho rozhovorů. Nic jí do toho nebylo.
K večeru jsem byl už dost unavený, že jsem nechtěl dělat vůbec nic. Akorát jsem se najedl a ulehl do postele. V ruce jsem držel pracovní mobil. Doufal jsem, že Simon ještě zavolá. Jenže mobil nezvonil a nezvonil, tak jsem to vzdal a položil ho na noční stolek a zhasl lampičku.
Usínal jsem, když najednou zazvonil můj osobní mobil. Vrhl jsem se po něm a zvedl hovor. Byl to Simon. Ptal se, jestli se mi v práci líbí. Odpověděl jsem, že moc a že se těším na další den. Potichu se zasmál. Povídali jsme si o práci, až mi nakonec popřál dobrou noc. Vůbec jsem nechtěl jít spát, tak jsem mu ji popřál taky a ulehl zpátky s úsměvem na rtech. Bylo to zvláštní, jak se choval. Nevěděl jsem, zda je to normální, nebo ne. Ale líbilo se mi, že se o mě zajímal. Jenom mi připadalo, že nějak moc na mého šéfa. Přál jsem si, aby se mi o něm zdálo. Nakonec se mi podařilo zavít oči a usnout hlubokým spánkem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí?

Ano
Ne

Komentáře

1 L. L. | 15. června 2013 v 9:18 | Reagovat

Krásně ten příběh pokračuje ;) Prosíím, že bude brzo pokráčko :D :D

2 sakura-ni sakura-ni | 15. června 2013 v 10:08 | Reagovat

[1]: já nevím :D Snad ano :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama